Cítím, že se teď potřebuju trochu vyzpovídat. Můj vlastní duševní rozvoj jde v takových vlnách, kdy v některých obdobích jen tak žiju a to duchovní jde spíš po povrchu.

Žiju si pohodově a vyrovnaně. A pak přijde pokles spojený s nějakou událostí nebo konfrontací sama sebe s něčím novým, nejednoznačným, složitějším, než jsem dosud poznala..

V tu chvíli cítím, že je potřeba jít víc do hloubky. Do hloubky sama sebe. Po delší době se znovu spouští má touha nořit se do hloubky vlastní duše, objevovat kdo jsem a přetvářet své struktury. Vrátit se k lehkosti a čiré radosti z bytí.

Mám pocit, že pokud se člověk dá na cestu duševního rozvoje, je to nikdy nekončící proces. Stále je to co objevovat, čistit a ukotvovat. Znáte to taky? Ale stejně mě to taaaak strašně baví. Je to jako dovolit si znovu se zhluboka nadechnout. Sami v sobě jsme pak skutečně svobodní.

Během těch let si procházím neuvěřitelnou směsicí pocitů. Od nádherně osvobozujícího pocitu jednoty a opravdovosti až po nostalgickou temnotu některých dní. Ta temná část k tomu taky patří. Přivádí mě znovu k tomu, co je opravdu podstatné a vždy zas posune o kousek dál. Jeden krok vzad a pak jeden skok vpřed.

Nehodnotit, přijmout a věřit

Největší výzvou je pro mě teď naučit se nemíchat vesmíru do jeho záležitostí. Povolovat otěže vlastního života, dovolovat věcem, aby se prostě staly. Přijímat to dobré i to špatné, zůstávat sama sebou, nehodnotit.

Skutečně hlavně nic a nikoho nehodnotit..  Nikdy nemůžu vědět, čím si prochází jiná osoba a čím už si v životě prošla. Jakou startovní čáru jí osud připravil. Nebo spíše jaké podmínky si tato duše připravila na Zemi, aby naplnila své poslání.

Nehodnotit lidi, ale nehodnotit ani situace. Jak totiž můžu s jistotou vědět, že to co mě teď tlačí, to, co se stalo nepříjemného, se neukáže za nějaký čas jako ten největší dar? Dar, který mě nakonec posunul o tolik vpřed. Bez prožití si toho, co mi v tu chvíli přišlo hrozné, bych dnes nebyla, kde jsem. Tomu všemu lze s ohlédnutí zpátky jen děkovat. Takovou zkušeností může být i nemoc.

Věř a víra tvá tě uzdraví!

Největší smysl pro mě teď má snažit se kromě užívání si pocitu radosti všech momentů ještě o tu jednu důležitou věc – věřit. Přenechávat moudrosti vesmíru své nejvyšší dobro. Věřit, že to, co se mi děje, je vždy k mému dobru. Je to těžké, pro mě asi zatím to nejtěžší, co na své cestě můžu pochopit a přijmout.

Vlastně není třeba to ani chápat, jsou prostě zákony, které nemůžeme myslí pochopit. Řekla bych, že je lze jen srdcem procítit. A přijmout. Přijímám tě živote! Dobré i špatné, zas a znova.

Netvrdím, že to je cesta pro každého. Možná patříte mezi ty, kteří si při potížích raději stýskají nebo s tím bojují. Tahle cesta je moje a přišla s časem, s uvědoměním a s láskou.

Děkuji vám, že jste mě teď nechali podělit se s vámi o tyto myšlenky. Mou nadějí je pomoci tímto i Vám k přijetí a smíření. Prostě jen být, a být šťastní..

PS: K tomu pocitu štěstí by vám mohl pomoci můj nový e-book volně ke stažení. Metoda, která vám může změnit život! Klikněte sem.