Spojení duchovnosti a hmoty – oslava výročí znovuzrození

Měla jsem často pocit, jako by při hledání a objevování cesty duchovní, cesty k božství, víry, vesmíru, esoteriky, sluníček… nebo jak si to chce kdo pojmenovat, vytváří se úplně jiná rovina od života, jaký se zdá být.

Úplně odlišná linka, která se snad vůbec neprotíná s tou surovostí všednodenní záplavy plnění potřeb. Je potřeba spát, potřeba vstát na čas, potřeba někam jít a něco tam dělat, potřeba vydělat peníze, potřeba nakoupit jídlo, uvařit jídlo, uklidit, připravit na další den… Taky se starat o sebe a o další bytosti.

Ale postupně se mi začala otevírat i ta druhá rovina. Ta, kde je všechno v pořádku. Kde mám hlavně milovat sebe a život. Ta, kde je ohromná lehkost až k zbláznění, ale jenom na chvíli. Jenom na seminářích, kde to zažívám nebo jen s knihou, kde to chápu a nějaký čas to tak ještě v sobě cítím.

Ale vždycky pak nastane návrat do úrovně potřeb a trochu depka proč si to nejde udržet dýl nebo napořád.

Nezdálo se mi, že by se ty dvě roviny daly propojit. Nezdálo se mi, že by mohlo fungovat obojí najednou, vždycky buď to nebo to.

Jenže pak mi do života přišla nemoc a pomalu mě vedla skrze přehodnocení potřeb a zároveň lásku k sobě cestou, kde už není čas na rozdělování a není prostor žít něco jen omezeně.

Můžeš si vybrat Zuzi, je to jen na tobě. Jestli chceš pokračovat a zkoušet žít v tom, co se zdá být zjevné a jasné, nebo je tu i trochu drsnější možnost. A to podívat se pořádně na všechno, včetně sebe, pod pokličku. Vybrat si uvidět souvislosti. To, co je za tím, z čeho a odkud to pochází a co to skutečně způsobuje. Chtít vědět proč a nejen co.

Hledat smysl, hledat hloubku.

Tak jsem se celá zkřehlá zimou, zkroušená smutkem a třesoucí se strachem, který prostupoval až do morku kostí snažila postavit rovně a všimnout si, co mi říká ten pocit uvnitř.

Křičel naštěstí tak hlasitě, že si ho už nešlo nevšimnout. Však už taky bylo načase. Po tolika letech sklánění hlavy a plnění rolí, které jsem si nevybrala.

První krok do neznáma, kde mi nikdo neříká, co se sebou dělat, kde si musím na všechno přicházet sama. Kde stojím nahá v bouři a buď to zvládnu nebo umřu. Není možné se vrátit zpět.

V tomhle zatím neuchopitelném neznámu je každé zlepšení neskutečným úspěchem a posílením mě samé, tady každý objev je obří AHA moment a každý střípek nejcennějším pokladem v mozaice celistvého obrazu. Ten ale uvidím až o hodně později.

Zatím jen jdu, každý jeden těžký krok mě posunuje vpřed, jsem na cestě. A cesta je cíl.

Ještě netuším, jak zásadní věci stojí přede mnou. Ani kolika lidem svým příběhem pomůžu v podobných situacích, kdy jde opravdu o zdraví. A kolik lidí později taky nakazím svým nadšením pro jemný pohyb a zdravý životní styl. Jen cesta. Každý krok otevírá nové křižovatky, kudy je možné se vydat. Každý den volím svůj směr znovu a znovu.

Tenhle příběh je z ledna 2017. Je to 5 let, kdy jsem částečně ochrnula a pak se zas postupně bez léků a lékařů dala dokupy. Dovolte mi dnes si prožít i s vámi tu vnitřní oslavu sama sebe a hlavně vyšší moci, kterou jsem následovala.

…nově zrozená Agrea 🙂

Slova nestačí, je to tak velké, že se mi chce plakat i smát. Dnes už vím, že duchovnost není oddělena od hmoty, ale její naprostou součástí. Kruh porozumění se (aspoň částečně, protože nikdy nevíme skutečně všechno) uzavírá.

A zbývá teď jen dodat: JSEM

Share on facebook
Sdílet
5 1 Hlasovat
Hodnocení článku
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře