Všichni, kteří jsme rodiči, chceme pro své děti to nejlepší. Na tom se asi shodneme. A chceme být pro své děti těmi nejlepšími rodiči.

Často se tak tváříme, abychom si splnili představu o ideálu – aspoň navenek. Sociální sítě jsou plné fotek o spokojenosti, štěstí a lásce (a to nejen ve vztahu dítě-rodič, ale to by vydalo na samostatný článek).

A jaká je často realita?

Tak na kterém obrázku se poznáváte? ?

Ohledně výchovy dětí, přístupu k nim a nastavování si vzájemného vztahu tak, aby doma vládla pohoda toho bylo napsáno hodně.

Hlavně v posledních pár letech se čím dál častěji klade důraz na respektující a partnerský přístup k dětem. Jsem za to moc ráda, protože jsem přesvědčená, že tělesné tresty, křik a vyžadování autority už patří do minulého století. Ale…

Když džbán přeteče a ucho se utrhne

Jenže sama jako rodič vím, jak je těžký tenhle přístup dokázat kontinuálně udržet. Někdy je toho už moc a ty nervy prostě rupnou!

Naskočí podvědomý vzorec chování zasetý do nás v našem vlastním dětství a o základy na trauma dítěte je postaráno. Když se pak vrátíme do „normálu“, cítíme se blbě, protože nám TO ujelo. No znáte to asi taky, co?

Podstatné je pak samozřejmě, co s tím uděláme.

Necháte to být s myšlenkou, že příště už se takhle nezachováte? Nebo se zkusíte dítěti omluvit a vysvětlit mu své pocity? Přimlouvám se za druhou možnost!

Tenhle článek ale není o výchově.

Chci psát o tom, proč je to pro nás těžké udržet respektující přístup k dětem. Neříkám, že vždy, ale občas ano.

Vždyť domorodci v jižní Americe jsou úplně v pohodě (nebo Africe? – teď si nevzpomenu z jaké části světa to bylo v knize Koncept kontinua).

Žádný stres z výchovy, děti si dělají víceméně, co chtějí a jsou šťastné – stejně jako jejich rodiče.

Ale nás, civilizované zápaďáky, často to sáhodlouhé mluvení, neustálé vysvětlování nebo udržování vzteku pod pokličkou doslova energeticky vyčerpává. Znáte to taky?

Dítě – tvor kontaktní

Víme dobře, že dítě je tvor kontaktní. Když se na vás ale co pět minut přilepí, přičemž z toho třikrát šlápne na nohu, jednou kopne kolenem do rozkroku a desetkrát zatahá za vlasy, místo, aby se oblékalo, mohlo by toho i na blahoslavenou Matku Terezu být příliš!

Myslím si, že se toho hodně říká o ideálním přístupu k dětem (což je samozřejmě dobře). Co je ale potřeba o to víc zdůraznit – a v této souvislosti se o tom už moc nepíše – to, jak to mají rodiče udělat, aby to ustáli.

Jak zvládnout nevyletět, neztratit nervy a správně komunikovat v krizových situacích?

Jak se nenechat energeticky vycucávat a unavovat dítětem neustále vyžadujícím pozornost? Jak zachovat klid, když jde do tuhého, jak ustát jeho i svoje emoce a být stále vyrovnaným a laskavým rodičem pro své děti? Kterým samozřejmě z celého srdce být chceme, jen to je někdy prostě sakra náročný!

Postupně jsem došla k uvědomění, že to je mnohem obsáhlejší problematika, než jen záležitost našeho chování směrem k dítěti. Co dělat, co nedělat. Ale jak to udělat? Obvzlášť, když jste třeba náturou cholerik!

Jde o to, že svým vlastním životem, tím, jací my sami jsme, co děláme a jak komunikujeme ukazujeme ten ideální svět našim dětem.

V dospělosti budou podvědomě vyhledávat podobné situace, podobné partnery, vytvářet podobný svět, ať si to uvědomují nebo ne.

My, rodiče

Tady jde totiž o celý náš život, o naši bytost, naše prožívání, náš systém hodnot, naše strachy, naše kostlivce ve skříni a všechny naše vnitřní bolístky. To vše předáváme svým dětem v tom, jak se chováme – nejen přímo k nim, ale to i v tom, co můžou odpozorovat a vycítit všude kolem.

Děti jsou do určitého věku otevřené okolním energiím. Dokáží moc dobře vnímat vše, co se kolem nich děje. Vnímají i naše pocity, rozpoznají přetvářku, která je mate. Nerozumí ironickému smyslu pro humor a nechápou častou dvojjakost našeho chování – jinak doma a jinak před cizími.

Respektující výchova vyžaduje velkou vnitřní pohodu

Navrhuji tedy toto: snažme se o respektující přístup, snažme se dělat to nejlepší, co umíme. Zároveň ale, pokud víte, že máte sklony vybuchnout, křičet, nebýt důslední, nechat překračovat své hranice, sklony k únavě z výchovy, plné zuby toho, jak to někdy nefunguje.. no sami víte nejlíp, co zrovna vás doma pálí nejvíc…

Tak v tomhle případě se podívejte na jednu oblast křičící po vašem zájmu. Jste to vy sami!

Naše chování navenek je jen odrazem našeho nastavení uvnitř. Pokud chcete ovládat klidný a vyrovnaný přístup k dětem, je potřeba, abyste se (samozřejmě postupně a bez tlaku na sebe) sami takovými stali.

A to je ono – to jádro pudla.

Zaměřte se na sebe.

Stejně citlivý a laskavý jako se snažíte být ke svým dětem buďte taky k sobě.

Zkuste si užívat každý moment života. Zkuste být radostní z maličkostí a dělat občas blbiny. Nebojte se být trapní, být příliš! Nepotlačujte sami sebe a své potřeby.

Zkuste být vděční za to, co máte – a tu vděčnost OPRAVDU cítit, ne jen jako frázi nastavenou v mysli. Oceňujte sebe za malé věci a pokroky.

A hlavně začněte si vědomě vytvářet chvilky, kdy budete žít vnitřní klid. Klid, který si vytvoříte, vědomě si ho dopřejete. Takový, který tak dobře poznáte a zažijete, že se do něj zvládnete ve vypjaté situaci navrátit. Tak zní je moje rada pro nás všechny.

Nebude to krystalicky jasné a hotové hned ze dne na den, je to proces. Ale věřte mi, že za vynaložení nějakého úsilí to skutečně stojí.

Odměnou vám bude nejen pohodovější vztah k dítěti a respekt z jeho strany, ale taky vlastní vnitřní svoboda. Taková, která se postupně otiskne do celého vašeho života, do všech aspektů bytí. Můžete svůj život prožít v rovnováze, ne že ne!

Pokud vám to přijde moc složité, nebo nevíte jak na to, můžete využít na pomoc konkrétní metodu, kterou jsem sepsala do e-knihy Rozhodnutí pro štěstí. Vědomě začít vytvářet svojí realitu každý den. Ještě ji nemáte? Věnuju Vám jí zdarma – ke stažení tady.

Děti jsou našimi skvělými učiteli. Byla by škoda nevyužít lekce s nimi k vlastnímu růstu. Kvůli nim se postupně měníme, uvědomujeme si, co je důležité, přehodnocujeme své postoje a názory, prožíváme lásku, jakou jsme předtím nezažili.. Mohou se stát naší motivací „dělat něco“ sami se sebou, abychom jim byli skutečně dobrými rodiči.

Když to neuděláš pro pro sebe, tak pro to udělej ně

PS: Nenechte se zmást, na úvodním obrázku tohoto článku se nešťastně jen tvářím – jinak jsme si to doooost užili 😀

Obě nás baví ta svoboda, když nechávám dcerku volně tvořit! Nestačím se někdy divit nad tím, co děti dokáží vymyslet, jsou tak kreativní. Nepotlačujme jejich kreativitu svými představami o tom, jak by měli věci vypadat…

Mějte se krásně a hlavně zachovejte vnitřní klid! 😉